Chovatelská stanice Camargo Dione

Chov Pekingských palácových psíků

Výstavy 2010/ Shows 2010

BALKÁNSKÁ ODDYSEA 2010

 

Spojit dovolenou s účastí na výstavách se může zdát jako příjemná záležitost. Otázkou pak je, zda se člověk stává více štvancem na výstavách, či v boji s cestovními kancelářemi, nebo nekonečnými frontami na dálnicích. V každém případě výběr červencového termínu byl nešťastný. Ani ne snad kvůli počasí, které sice bylo pekelné a teploty se pohybovaly mezi 37 až 40 stupni, ale době prázdnin, která je k cestování paradoxně tím nejhorším obdobím.

Naše ne právě malé auto jsme zapakovali po střechu (samozřejmě, že nejvíce zavazadel měli psi), vnitřní úpravou vozu jsme vyrobili dostatečný prostor pro naše miláčky a vyrazili na zhruba 3000 km dlouhou cestu. Prvním cílem naší cesty byla  Čuprija, malé, skromné městečko ve středním Srbsku, místo konání noční mezinárodní výstavy. Ta začínala ve 20 hodin, což vzhledem ke zdejším teplotám nebylo možné ani jinak zorganizovat. Poprvé se zde výstavy zúčastnil náš desetiměsíční Monaco Jo (Nick) von La-Bri, který obdržel V1 a CAJC, po něm ve třídě otevřené bílý Boulky du Domaine des Nuits de Satin, V1,CAC, CACIB. V soutěži o vítěze plemene, pro mne překvapivě, zvítězil náš malý junior.  Poctivě a hrdě si odšlapal závěrečné soutěže, které začínaly ve 23. hod. a získal Junior BIG IX. a 3. Junior BIS. Na první jeho výstavu skutečné překvapení.

Z Čuprije jsme přejížděli do Černé Hory přenádhernou Srbskou krajinou s množstvím tunelů. S každým jejich projetím se otevíraly další a další rozmanité horizonty a nádherné pohledy. Dlužno dodat, že kvalita tunelů se nemůže rovnat těm, na které jsme zvyklí z Rakouska nebo Itálie.  Často hrubě vyrubané otvory do skály různé délky bez jakékoliv výztuže vzbuzují opravdový strach. Celkem tato trasa do města Kotor měří 500 km. Je to však silnice odpovídající u nás komunikacím III. třídy a průměrná rychlost se zde pohybuje okolo 40 km/hod. Nebylo proto divu, že jsme se na cestě trápili více než 12 hodin, a to při venkovní teplotě 38°C. Na úzkých a křivolakých cestách za stálé výstrahy padajícího kamení nebylo možné předjíždět, a tak jsme se pomalu posouvali rychlostí nejpomalejšího vozidla na silnici. Asi po pěti hodinách loudavé jízdy došla Nickovi trpělivost a rozhodl vzít situaci do svých tlapek. Cisternu, která před námi už notnou dobu zdržovala provoz  vyštěkával tak dlouho, až uhnula na parkoviště. Po tomto tuhém boji s "nepřítelem" usnul v autě hlubokým spánkem. Za zmínku z tohoto úseku cesty stojí určitě průjezd kaňonem Morača. Přenádherné skalní masivy, do nichž je doslova vytesána úzká silnice, po které se musí jet velmi opatrně. Úchvatné hory svádí pohledem vzhůru, což je snad dobře, aby člověk neviděl tu hloubku pod sebou. Fascinující zážitek.

Po mnoha hodinách cesty nás konečně uvítal Kotor. Historický, malý, nádherný přístav, který si ve své kráse historického centra nezadá s tak proslulými místy jako je Split, nebo Dubrovník. Prastaré kamenné, výborně udržované stavby dýchají staletími prožitků a jako kdyby člověka uzavřely do úplně jiného světa. Množství útulných kavárniček, klimatizovaných a zvlhčovaných, dává možnost velmi příjemně si vychutnat tuto neopakovatelnou atmosféru. Uzavřením bran tohoto snového světa však padneme do pravé tvrdé černohorské reality. Tržiště, které v letních vedrech na dálku dává přesně vědět, jaký sortiment je zde k prodeji. Kolony nepřetržitě troubících aut a rozvaření lidé horkem nás okamžitě vrátí do nervozity dneška. Jedno dlužno dodat. Ať v Srbsku, či Černé Hoře, lze koupit vše a v té nejlepší kvalitě a dnes již za eura. Navíc pro nás, za relativně dostupné ceny, rozhodně výhodněji, než ve státech EU. Z toho lze také vyvodit, jak jsou u nás a okolních státech ceny neúměrně nadsazené. Zvážíme-li však finanční příjmy v těchto balkánských zemích, pro místní obyvatele jsou kvalitní produkty leckdy jen obtížně dostupné.

První výstava, mezinárodní, byla uspořádána zcela netradičně v úterý ve městě Cetinje, které bylo kdysi hlavním městem tohoto přímořského státu. Konala se v městském parku, nikoliv v noci, ale začínala v 9 hod. ráno. Naši vzácní přátelé, kteří nám nabídli pohostinství jejich letního bytu v Kotoru, jeli s námi.  Velmi se bavili mojí nervozitou, že přijedeme na výstavu pozdě.  V devět jsme vjížděli teprve do města Cetinje a moje představa, že musím zaplatit, najít kruh a upravit dva pekinéze mi pořádně zvyšovala tlak.  Ujištění, že jsme v Černé Hoře a tady nic nezačíná jak má, jsem akceptovala až poté, kdy ředitel výstavy v půl jedenácté prohlásil výstavu za zahájenou. V duchu jsem se všem omlouvala. Teplota tu rapidně stoupala, ale tím, že vál mírný vítr, dalo se nepříjemné horko vydržet. Slunce, vrhající vražedné polední paprsky přímo do čestného kruhu, nás přivádělo k myšlence, že další prezentace nemůže nikdo vydržet. Vydrželi však všichni, a tak si Nick, opětně statečně vypochodoval skupinu IX FCI. Tentokráte bez umístění, ale s pohárem za BOB, který opět přebral staršímu Boulkymu (V1, CAC, CACIB).

Druhý den byl přímo Kotor, dějištěm národní výstavy se zadáním CAC.  Opět v městském parku, opět v 9. hod ráno (tentokrát už byli přesnější). Městský park byl nádherný, ale při pohledu do kruhu, kde na zemi byla jen několikacentimetrová vrstva spadaného borového jehličí, nás přepadla bezradnost. Podívaly jsme se na sebe s majitelkou krásného českého maltéze, jen pokrčily rameny a začaly jsme uvažovat, co uděláme. Pan rozhodčí byl zkušený a nesmírně tolerantní. Maltéze odposuzoval na jeho kleci ve statice a v pohybu ho nechal projít po betonku. My jsme to nakonec vyřešili tak, že jsme s manželem každý vzali jednoho psa do náruče, popadli jsme stůl a postavili ho doprostřed kruhu. Pana rozhodčího tato situace pobavila a konečně vyloudila mírný úsměv na jeho jinak zasmušilé tváři. Byl první, který byl unešen z bílého psa, a tak si Boulky konečně odvezl prvního BOB. Upřímně, v těchto podmínkách jsme závěrečné soutěže vzdali. Přesto naši kluci oba dosáhli maxima, Boulky  šampionát Montenegra a Nick Junioršampionát. Přijeli jsme z výstavy a první cesta vedla na pláž. Oba psi okamžitě letěli do vody, které se při její teplotě 27°nemohli nabažit. Nick jen ve své štěněčí nevědomosti nedokázal pochopit, proč nejde všechnu tu vodu vypít a proč je tak odporně slaná. Až po dvou dnech vzal na vědomí, že není v jeho silách zhltnout celé moře a že musí  plavat jen se zavřenou tlamičkou.

Z Černé Hory jsme se přesunuli na poslední místo, do známé dalmatské destinace Baška Voda, kde jsme si konečně měli užít tu správnou dovolenou. No, ale když v  tu chvíli právě probíhala čtyřdenní noční výstava ve Splitu! Tak jsem alespoň Boulkyho přihlásila na jednu z nich – přece, když už budeme tady. Neměla jsem ale úplně čisté svědomí, co se týkalo přihlášky. Tu jsem vyplnila, ale automaticky se mi vepsal termín 23.7. ač jsem chtěla hlásit 25.7. V  zápětí jsem napsala omluvný mail s upřesněním data hlášené akce. Odepsali mi, že vše přijali, a tak jsem tomu nevěnovala další pozornost. První večer v Bašce jsme šli okolo internetové kavárny. Zkontrolovat si po deseti dnech došlou poštu by nebylo od věci, pomyslela jsem si. Kouknu na monitor, a co nevidím – potvrzená přihláška na Split – ale 23.7. !!  No, ale to bylo včera, opatrně jsem sdělila manželovi, který už z té výstavní štrapáce tiše skřípal zuby. Co teď. Musíme tam jet a alespoň výstavu zaplatit. A tak se stalo. Další den jsme opět sedli do rozpáleného auta a jeli do Dugopolje, na stadion fotbalového klubu Hajduku Split, kde se výstava konala. Psy jsem nechala v autě a běžela do výstavní kanceláře vysvětlit situaci. Prošla jsem branou stadionu, kde mne nabral trychtýř studeného vzduchu a doslova vcucnul dovnitř. Uvnitř plochy byl takový chlad a neskutečný vítr, že jsem si neuměla ani představit, jak bych tu upravila psa.  Nebylo to ale nutné. Chorvaté dostali mou přihlášku, další mail už ignorovali, takže pes byl v katalogu hlášen skutečně před dvěma dny. Tiše jsem polkla. Bylo mi to líto, když už jsme dojeli až sem, ale byla to moje chyba. Tak mi dali na cestu alespoň katalog. Když jsem ho v autě otevřela, nevěřila jsem svým očím. Opět známá chovatelka z Norska s pěti pekinézi, která byla i v Rumunsku, vystavovatelka z Islandu (!) a jedna z Litvy. Bože, kam se sem ti lidé třepou, pomyslela jsem si v první chvíli, čekala jsem tu paní Begojev a možná chovatele z Itálie.  Ale,  nejsem přece sama, kdo kombinuje dovolenou a výstavy!

Po tomto zážitku jsme se další týden už skutečně jen rekreovali. Měli jsme s tímto pobytem spojenou další řadu opravdu neskutečných zážitků, které nás pro změnu vrátily do té nejtvrdší české mafiánské reality v oblasti podnikání v cestovním ruchu.

Zpáteční cesta už byla jen černou tečkou za touto předlouhou cestou.  Ucpané dálnice, mýta, hraniční přechody. Před chorvatsko slovinskou hranicí nás svedli z dálnice, protože zde byla  na přechodu pětikilometrová fronta.  Ploužili jsme se tak po slovinských okreskách, které ani navigace neznala. Celou cestu jsem se dopovala ibalginy a ataralginy, protože uši nevydržely nápor klimatizace, která spolehlivě zajišťovala, aby pejskům nebylo cestou horko. A tak po příjezdu do Prahy první cesta vedla do Motolské nemocnice na pohotovost ORL. Stále sice slyším jen na jedno ucho, ale jsme konečně doma a přivezli jsme dva šampiony…… 

Zuzana Brotánková

Žádné komentáře
 
Vítáme na těchto stránkách všechny příznivce našich plemen