Chovatelská stanice Camargo Dione

Chov Pekingských palácových psíků

Výstavy 2009/ Shows 2009

DRACULA DOG SHOW

V průběhu jara jsem prohlížela kalendář mezinárodních výstav a spíše ze zvědavosti jsem hledala místa, kde jsem buď ještě nikdy nebyla, nebo ta, která jsou něčím zajímavá. Můj zrak padl na velmi neobvyklý název akce „Dracula Dog Show“. Zaměřila jsem se na tento název blíže a zjistila jsem, že v Rumunské Transylvánii, městě Targu Mures se koná dvoudenní mezinárodní výstava, s udělováním dvojího čekatelství CACIB a kvalifikací na Cruftś. Začala jsem se opatrně optávat mezi kolegy rozhodčími, zda někdy tuto akci navštívili, nebo o ní vůbec něco slyšeli a ti, co znali, mě utvrdili v tom, že je to prý úžasná výstava, která se koná na hradu hraběte Drakuly, v absolutně stylovém prostředí parku historického centra města. Lehce jsem tuto ideu nastínila doma a čekala na reakci. K mému překvapení byla velmi kladná, tak jsem začala vše chystat na tento pro mne zvláštní výlet do neznáma. Hned v úvodu musím podotknout, že tento nápad nevznikl z nutnosti získat nějaký titul. Imonek v tu dobu měl už splněny všechny podmínky na udělení titulu Interchampion.
V Rumunsku jsem byla naposledy zhruba před třiceti lety. Letěla jsem tehdy letadlem a mohla jsem tak posoudit pouze úroveň letiště a následně hotelu. Přebrala jsem si, že za ta dlouhá léta se muselo v zemi mnohé změnit a naprosto bláhově jsem se domnívala, že jistou zárukou by mělo být přijetí a nyní už dvouleté členství této země v EU.
Rumuni jsou schopni komunikovat e-mailem. Přihláška na výstavu došla v pořádku a byla potvrzena. Poněkud jiná situace byla s ubytováním, kdy jsem zaslala způsobný mail v němčině s žádostí o rezervaci ubytování na penzion s několika hvězdičkami, který se honosil upozorněním, že se zde hovoří čtyřmi světovými jazyky. Jako odpověď mi přišlo strohé OK. Nevěděla jsem jestli ok., že tedy obdrželi e-mail, nebo ok. že mám skutečně zajištěnou rezervaci. Tento detail jsem ponechala osudu a potichu raději přibalila spacák do auta, kdyby bylo nejhůře.
Do Targu Mures je to „ co by kamenem dohodil“. Z Prahy 550 km do Budapešti, kde jsme přespali a brzy ráno pokračovali dalších více jak 500 km na místo výstavy. Díky internetové předpovědi počasí jsem zjistila, že je tu dokonce hodinový časový posun, samozřejmě v náš neprospěch, takže bylo nutné ráno pěkně šlápnout na plyn, abychom stihli začátek prvního dne výstavy, který byl pro nás zcela neobvykle až v 16.00 hod. Jet v trochu slušném tempu šlo jen po území Maďarska. Po překročení hranice do Drakulova ráje se ze silnic vytratilo vyznačení jízdních pruhů, a tak zkrátka, po silnici jelo tolik aut vedle sebe, kolik se jich vešlo. Protože logicky neexistují ani odbočovací pruhy, chtěl-li některý řidič odbočit vlevo, způsobil tak značný problém pro všechny, kteří jeli za ním. Světelná signalizace u vozů se nepoužívá. Chcete-li předjet, musíte troubit. Myslím, že mám dost slušné řidičské zkušenosti. Po Rumunsku jsem však vděčně přenechala volant mému muži. Do Targu Mures jsme dojeli včas. Stihli jsme si ještě bagáž odložit na objednaném penzionu, kde tuším,  jsme byli sami. Na recepci byli skutečně velmi slušně jazykově vybaveni. Hovořili maďarsky, rumunsky, rumunsko – madarsky a velmi lámaně anglicky. Dodatečně jsem tedy pochopila ono „ok.“
Výstaviště díky obležení místní policie vypadalo skutečně jako nedobytná pevnost. Policisté byli tak laskavi, že nám dovolili vybalit zavazadla před vchodem na výstavu a dali nám na to přesně pět minut. Náš kruh byl samozřejmě až na druhém konci parku, kam bylo nutné se přesunout po původní, předpokládám středověké dlažbě. Malá kolečka klece drncala mezi letitými kameny a hrozila totální destrukcí. Dostrkali jsme klec, psa i nutná zavazadla ke kruhu č. 2. Bylo to kryté vysoké podium s dřevěným, úzkým, rozviklaným schodištěm, které bylo určené výhradně pro psy společenských plemen. Ostatní plemena byla ve venkovních kruzích. Katalog se mne první den už nedostal, bylo jich prý málo. Druhý den, když se situace opakovala, jsem začala už hystericky vřískat, že chci buď katalog, nebo vrátit 10 EUR, což je cena katalogu. Raději tedy našli ještě jeden katalog. Vzhledem k tomu, že výstavní poplatek za oba dny byl 110 EUR,  v danou chvíli jsem se domnívala, že můj požadavek byl více než oprávněný.
Velmi překvapivá byla konkurence. Sedm přihlášených pekinézů. Jeden Ital, pět Norů, z toho dva v šampion třídě a náš Imon. Upřímně, zpočátku jsme na sebe s překvapením doslova zírali. Konkurence větší, než na jakékoliv středoevropské mezinárodní výstavě. Norský šampion byl opravdu velmi nádherný pes, ve statice téměř bezchybný. Jeho pohyb však byl velmi těžký a po obejití jednoho kruhu chroptěl jako kdyby to byly jeho kroky poslední. Tino Pehar, který první den posuzoval se ovšem tímto problémem nenechal vyvést z míry a zadal mu všechny nejvyšší tituly, res. CACIB pak dal zcela automaticky psu stejných majitelů ze třídy otevřené aniž by se obtěžoval tím, aby nechal o res. CACIB nastoupit všechny psy, kteří na to mají nárok. Druhý den byla situace obdobná, jen pod vedením rozhodčí paní Daniely Radu z Rumunska. Tentokráte Imonem získaný res. CACIB po vítězném interchampionovi ho opravňuje k získání titulu Rumunský šampion. Zajímavé bylo, že v zápětí po skončení posuzování se ředitel výstavy přišel norské vystavovatelky osobně zeptat, zda je s výsledky hodnocení spokojena ……
Suma sumárum: Při zvážení investic (výstava a hotel 175 EUR, cesta 2200km při spotřebě 5,3 l nafty/100 km, při průměrné ceně 1,2 EUR /litr, dálniční známky Slovensko, Maďarsko, Rumunsko plus jídlo cca 40 EUR) se dostaneme na docela slušnou sumu. Jestliže jedna nejmenovaná chovatelka, paní K., se nechala údajně slyšet, že s mým psem jezdím pro „levné CACIBY“ na Balkán, pak doporučuji, aby si sedla za volant a pro ty levné CACIBY si dojela také a zkusila si, jak levné to je. Nakonec, norské psy v konkurenci určitě ještě neměla a bylo by se na co dívat. Zkrátka někdy je lépe dřív myslet, a pak mluvit.

Žádné komentáře
 
Vítáme na těchto stránkách všechny příznivce našich plemen